Moderní termoska byla vynalezena v roce 1892 skotským vědcem Sirem Jamesem Dewarem.
V té době prováděl výzkum zkapalňujících plynů. Ke zkapalnění plynů při nízkých teplotách byla nejprve potřeba nádoba, která by dokázala izolovat plyn od vnější teploty. Pověřil skláře Burgha, aby vyfoukal dvoustěnnou skleněnou nádobu, pokryl vnitřní stěny obou vrstev rtutí a poté evakuoval vzduch mezi vrstvami, aby se vytvořilo vakuum. Tato vakuová baňka, nazývaná také „Dewarova baňka“, dokáže udržet teplotu kapaliny uvnitř po určitou dobu, bez ohledu na to, zda je studená nebo horká. Vzhledem k tomu, že termosky se v domácnosti používají hlavně k udržení teplé vody, říká se jim také termoska.
Konstrukce termosky není složitá. Skládá se z dvoustěnné skleněné vložky s vakuem mezi dvěma vrstvami a vložka je pokovena stříbrem nebo hliníkem. Vakuum zabraňuje konvekci tepla, a protože samotné sklo je špatným vodičem tepla, postříbření odráží teplo vyzařované z vnitřku nádoby zpět do nádoby. K přenosu tepla dochází především třemi způsoby – vedením, prouděním a sáláním. Když je prostor mezi dvěma stěnami nádoby vakuum, nepřítomnost molekul vzduchu přirozeně blokuje vedení tepla a konvekci. Přidání reflexní vrstvy na vnitřní stěnu dále snižuje tepelné vyzařování, což vede k vysoce účinnému a levnému izolovanému kontejneru. Naopak, pokud láhev obsahuje studenou tekutinu, brání vnějšímu teplu v sálání do interiéru. Zátka izolované láhve je obvykle vyrobena z korku nebo plastu, z nichž žádný není dobrým vodičem tepla.
